In vino veritas po Jurečkovsku

Nalijme si čistého vína. S tím rozlévaným to totiž v naší zemi není vůbec slavné. To nejlevnější ze Španělska se k nám vozí už od 15 korun za litr. Přitom tuzemští vinaři vyrábějí litr sudového vína v průměru za 31 korun. A rozlévaný patok s nicneříkajícím označením „Víno z Moravy“ nám poslední dobou nabízejí trafiky, večerky, květinářství a dokonce i drogerie.

Z pančování vína se u nás během několika málo let stal výnosný byznys. Lidé „od fochu“ dokonce mluví o mafii, která se po debaklu v lihové aféře přesunula do oblasti vinných hroznů a jejich stáčení. Ministerstvo zemědělství zase o miliardových daňových únicích, kterým je potřeba zamezit. I proto se na sklonku minulého týdne objevila informace, podle které by se od příštího roku dalo stáčené víno koupit pouze u vinařů, zatímco vinotéky by mohly víno prodávat pouze lahvované, stočené již od vinařů v PET lahvích nebo speciálních desetilitrových vacích.

Prvotní snaha mladého a aktivního ministra zemědělství Jurečky je určitě správná. Mám rád víno a nepohrdnu ani tím stáčeným. Patoky, které ale nabízejí mnohé večerky, stánky a trafiky však s úctou a ohledem ke svému vlastnímu zdraví odmítám pít. Při tom všem je ale třeba zpozornět, zda nejde tenhle ministrův nápad jaksi až podezřele příliš na ruku velkým výrobcům kolem Svazu vinařů České republiky. Těm opravdu malým soukromým vinařům a majitelům vinoték se totiž ze čtvrteční zprávy orosila čela: brutální a plošný zákaz prodeje sudového vína by znamenal konec velké části odběratelského řetězce pro malé a střední vinaře, které své prodeje realizují hlavně prostřednictvím vinoték. Selsky řečeno: 80% lidí, kteří pravidelně navštěvují místní oblíbenou vinotéku, si tam chodí pro sudové víno (na podzim pro burčák), lahvové pak kupují jen jako doplňkové zboží, čili například dárek. Vinotéky bez nabídky sudového stáčeného vína jsou tedy v pytli. Stejně tak, jako malí vinaři, kteří na smlouvu s obchodním řetězcem finančně nikdy nedosáhnou.

Kromě bohulibé snahy zamezit kuplířství s českým vínem, pančování a daňovým únikům má zkrátka celá tato hra kolem stáčeného vína úplně jiný podtext: stojí tu totiž velkovýrobny proti malým podnikatelům, kolchoz versus drobné hospodářství. To, jak to vláda – respektive její stínový premiér Babiš – myslí s budoucností střední a drobné podnikatelské třídy, ukázal šéf financí už na podzim v Brně, kde prohlásil že „malé a střední podniky jsou klišé a kecy, my potřebujeme velký průmysl..“. V kauze stáčené víno jde o navlas stejný princip: na jedné straně tu máme kolos s názvem Svaz vinařů ČR, ve kterém jsou stálými členy velké podniky typu Bohemia Sekt, Znovín Znojmo nebo Patria Kobylí. Na straně druhé pak malá rodinná vinařství reprezentující Vinařská Asociace.

Cesta by se přitom zdála jednoduchá: pokud nechceme podporovat prodej vína jen v obchodních řetězcích a tím pádem odrovnat spoustu malých a středních vinařských firem, musíme udržovat i síť vinoték. To znamená bavit se o tom, zda je víno, které prodávají, kvalitní nebo ne. Stačilo by tedy buď zpřísnit kontroly a stanovit přísné tresty, tedy jít cestou, kterou se před lety úspěšně vydalo sousední Rakousko. Vinotéky pak například „licencovat“, tím, že se v nich bude prodávat pouze smluvně dodávané stáčené víno z českého vinařství od registrovaného výrobce.

Chci věřit tomu, že to pan ministr zemědělství myslel dobře a že mu opravdu jde o vymýcení pančovaného a nekvalitního vína z Česka a ne vymýcení drobných vinařů. Všichni si pamatujeme, že rozlévané lihoviny se také původně prodávaly jen v klasických barech a hospodách, ale později už i v trafikách a stáncích a jak to nakonec dopadlo, bohužel víme až příliš dobře. Měli bychom ale také pamatovat na to, že dobrý, demokratický a liberální stát nekope za ty velké, ale naopak chrání rovnost šancí. Jinak se z nás stane korporace.